Dostali zprávu, kterou žádný rodič nikdy nechce číst. „S hlubokou lítostí vám oznamujeme…“ Slova, která lámou dech i čas. O několik dní později dorazil vojenský vůz. Důstojníci mlčeli, jen jim podali dokumenty a nechali stát na dvoře těžkou zinkovou rakev. Na víku bylo výrazně napsáno: „NEOTVÍRAT.“

Proč? Co se skrývá za tím pokynem?

Matka na rakev položila ruku, jako by skrze kov mohla cítit ještě teplo synova těla. Otec se díval beze slov. Všechno uvnitř nich křičelo. Po odpovědích, po pravdě, po posledním pohledu, který jim byl upřen.

V noci, když dům ztichl a nikdo z okolí už nebděl, rozhodli se. Porušili rozkaz. Otevřeli rakev.

To, co viděli uvnitř, jim vzalo dech. Ne kvůli smrti samotné — s tou už počítali. Ale kvůli stopám, zraněním, detailům, které neodpovídaly oficiální verzi. Jejich syn nezemřel tak, jak tvrdili. A to znamenalo jediné: někdo lhal.