Pavel koupil starý venkovský dům na samotě. Klid, ticho, příroda – přesně to, co hledal po letech života ve městě. Jednoho dne se rozhodl, že opraví starou vrzající podlahu v obýváku. Očekával prach, hřebíky a možná pár myších hnízd. Realita však byla mnohem podivnější.

Když odtrhl první prkna, zahlédl pod nimi něco neobvyklého – kamenný poklop s vyrytým symbolem, který nikdy předtím neviděl. Nebyl tam jen tak, byl přesně zasazen mezi trámy, jako by ho někdo chtěl skrýt… ale ne dost dobře.

Otevřel ho. Vedly dolů úzké schody, jakési kamenné spirály, které mizely v naprosté tmě. S baterkou v ruce sestoupil dolů – a ocitl se v prostoru, který odporoval logice. Stěny pulzovaly jemným světlem, jako by žily. Uprostřed místnosti se vznášel podivný objekt – cosi mezi strojem a tvorem.

A pak uslyšel hlas. Ne lidský. Ne nepřátelský. Ale hlas, který jako by znal každou jeho vzpomínku. Každou otázku, kterou si kdy položil. Každý strach, který nikdy nevyslovil.

Když se vrátil zpět nahoru, měl pocit, že uběhlo pár minut. Ale podle mobilu – i podle sousedky, která ho přišla hledat – byl pryč tři dny.

Od té doby už Pavel nikdy nespal klidně. A podlahu v obýváku? Tu nechal být. Některé věci je lepší neotvírat.