Byl to obyčejný večer. Parta studentů si pronajala starý dům na víkendový pobyt. Smích, hudba, hlouposti – až do chvíle, kdy se tři z nich ocitli v podkrovní koupelně. Staré zrcadlo nad umyvadlem vypadalo jako z jiného století. Velké, oválné, s popraskaným rámem.

Zpočátku si dělali legraci, zkoušeli strašidelné výrazy a fotili se. Ale pak si jedna z dívek všimla, že jejich odrazy se ne úplně shodují s tím, co dělají ve skutečnosti. Jeden z chlapců mával, ale jeho odraz… stál nehybně.

A pak se to stalo.

V odraze, přímo za nimi, se objevil muž. Vysoký, štíhlý, v černém kabátě. Neměl obličej – jen hladkou, bledou plochu. A pomalu zvedal ruku.

Ve skutečnosti v místnosti nikdo nebyl. Ale v zrcadle se muž přibližoval.

V panice jeden z nich zrcadlo rozbil. Tisíc střepů na zemi. A přesto – v každém z nich byl stále vidět. A díval se. Přímo na ně.

Od té doby se říká, že kdo se podívá do toho zrcadla, už nikdy neuvidí jen svůj odraz.