Bylo to tiché, pochmurné odpoledne. Obloha byla zatažená, vítr si pohrával s větvemi stromů, a celé město se zdálo být ponořené do smutku. Všichni přišli dát poslední sbohem Filipovi – šestnáctiletému chlapci, který údajně zemřel při tragické nehodě.

Rodina seděla v první řadě, oči plné slz. Jediná, kdo vypadal neklidně, byla jeho babička, paní Hana. Celý den ji svíral podivný pocit – ne strach, ne smutek, ale něco jako vnitřní výstraha. Filip byl jejím milovaným vnukem, a přestože už ležel v rakvi před ní, její srdce odmítalo uvěřit, že je to skutečně on.

„Chci ho vidět,“ zašeptala náhle do ticha.

Všichni se na ni otočili. „Hanko, proč to děláš?“ ptala se její dcera, ale babička trvala na svém. „Musím se ujistit. Něco tady nehraje.“

A tak, ač neradi, pohřebáci přikývli a pomalu odklopili víko rakve.

V tu chvíli se ozval výkřik.

To nebyl Filip. Nebyl to jeho obličej, nebyly to jeho ruce. Muž – nebo spíš chlapec – který ležel v rakvi, byl úplně jiný. A babička to věděla od prvního pohledu.

V kapli zavládlo ticho, přerušované jen šeptem a vzlyky. Někdo zavolal policii. Jiní se rozutekli, šokováni tím, co právě viděli. Jedna jediná věta visela ve vzduchu:

Kde je Filip?

A tím začal příběh, který otřásl celou komunitou — příběh plný otázek, tajemství a odhalené pravdy, která neměla nikdy vyjít na povrch.