Bylo sychravo, vítr nosil vlhké listí mezi náhrobky a hřbitov byl téměř prázdný.

Eva, právě propuštěná z vězení, pomalu kráčela mezi řadami pomníků. Nesla si jen starý batoh, papíry z úřadu, nepříliš jistou budoucnost — a dítě pod srdcem.

Nešla sem náhodou. Přišla se omluvit. Ne nahlas, ale v duchu. Muži, kterému kdysi ublížila. Neznali se dobře, ale ona nesla vinu. Tušila, že musí udělat první krok, i kdyby ji nikdo neslyšel.

Když se chystala odejít, zahlédla něco ležet u paty sousedního hrobu. Peněženka. Ošoupaná, promočená, jako by tam ležela přes noc.

Váhala. Ale pak ji zvedla a otevřela.

Uvnitř byla malá fotografie – starší žena držící v náručí novorozeně. Dále složený dopis, nažloutlý papír plný pevného rukopisu.

„Tento dopis je pro tebe, protože věřím, že jsi ta pravá osoba, která ho má najít. Pokud hledáš odpuštění nebo pravdu, adresa na druhé straně tě tam dovede. Ale buď připravená – pravda nemusí bolet tělo, ale duši.“

Na zadní straně bylo ručně napsané jméno a adresa v malém městečku, které Eva znala – tam kdysi vyrůstala. Tam, kde všechno začalo… a možná i skončilo.

Stála nehnutě s peněženkou v ruce a slzami v očích. Poprvé po letech cítila, že její příběh ještě neskončil.

A že právě to, co považovala za náhodu, mohlo být novým začátkem.