Byla to jen náhodná momentka. Obyčejný podzimní den, výlet s přáteli do starého opuštěného zámku v jižních Čechách. Místo, kde se čas zastavil. Všude pavučiny, rozpadající se zdi, prasklé dlaždice, vůně zatuchliny a minulosti. Ideální kulisa pro tajemné fotografie.

Marek, amatérský fotograf, si s sebou vzal svůj starý digitální fotoaparát. Bavilo ho zachycovat atmosféru míst, která dýchají historií. Nestavěl nic uměle, nečekal na dokonalé světlo — prostě jen zaznamenával. V jedné z místností, bývalé knihovně, zahlédl zvláštní kompozici: křeslo u krbu, zaprášený svícen na zemi, světlo dopadající skrze rozbitou okenní tabuli. Připravil si záběr a vyfotil.

Jediný snímek.

A pak šli dál. Sklep, kaple, věž. Celý den plný smíchu, napětí a dobrodružství. Nikdo nic divného nezaznamenal. Až do večera.

Doma Marek stáhl fotky do počítače. Prohlížel je jednu po druhé — některé rozmazané, jiné překvapivě dobré. A pak přišla ta fotografie. Knihovna. Křeslo. Svícen. Ale něco nesedělo.

Na první pohled všechno vypadalo normálně. Ale když se zadíval blíž, ucítil náhlé napětí v ramenou. Mráz. Otevřel obraz v plném rozlišení.

A tam…
za křeslem…
něco bylo.

Nejasná tvář. Nebo to alespoň připomínalo tvář. Bledá. Vlhká. Oči temné jako studna, bez jiskry, bez života — a přesto příliš živé. Dívaly se přímo do objektivu. Přímo na něj. Výraz nehybný, ale plný tichého obvinění. Smutek. Zlost. Nebo něco ještě horšího — prázdnota.

Marek odsunul židli, vstal od stolu. Srdce mu bušilo, ačkoliv věděl, že to přece musí být jen odraz. Světlo. Prach. Něco. Cokoliv jiného než… tohle.

Znovu si sedl a přiblížil detail. Tvář se neztrácela. Naopak — čím víc přibližoval, tím zřetelnější byla. A s ní ruka. Dlouhá, úzká, téměř průsvitná, svírající opěradlo křesla. Jakoby ta věc právě vstávala.

„To tam přece nemohlo být,“ zašeptal si. A přesto to tam bylo.

Další ráno chtěl ukázat fotku přátelům. Ale soubor byl pryč. Ne v koši, ne ve složce — prostě zmizel. Všechny ostatní snímky zůstaly. Jen ten jeden… ne.

Marek se pokusil místo znovu navštívit. Ale zámek byl náhle uzavřen. Prý kvůli bezpečnosti. Ale on věděl, že důvod je jiný.
Protože něco tam čeká. A možná to nikdy neodešlo.

A od té doby?
Někdy, když otevře galerii v telefonu, má dojem, že se na něj zase dívá.
A v noci, když usíná, si není jistý, jestli to za jeho křeslem není to samé křeslo.

A jestli to, co tam tehdy zachytil, nezůstalo blíž, než si kdy přál.