Byl to obyčejný letní večer.
Na pouti u Hradce bylo rušno – lidé se smáli, děti tahaly rodiče za ruce, vůně cukrové vaty a smaženého sýra se mísila s dunivou hudbou atrakcí.
Nikdo netušil, že se za pár minut stane něco, co nikdo nedokáže vysvětlit. Ani dodnes.
Nová atrakce, nové vzrušení… a neklid v očích obsluhy
Letos přivezli novinku – „Vichr 360°“, obří kolotoč s volně rotujícími kabinami zavěšenými na dlouhých ramenech. Slíbený adrenalin. Lidé stáli frontu celé hodiny.
V jedné z kabin seděla Lenka, 17 let, se dvěma spolužáky. Smála se, ale svědci říkají, že vypadala nervózně.
Obsluha se zdržela u ovládacího panelu. Jeden z pracovníků se naklonil k druhému a prý zašeptal:
„Něco s tím není v pořádku…“
Ale už bylo pozdě. Kolotoč se roztočil.
Všechno šlo dobře. Až do jednoho zvuku.
Ve výšce přes 25 metrů, když ramena dosáhla maximální rychlosti a kabiny se začaly samovolně přetáčet, ozval se výkřik.
Ne výkřik radosti. Výkřik strachu, který rozřízl večerní vzduch.
A v tu chvíli — prasknutí. Kovový zvuk. Zaskřípění.
Jedna z kabin se utrhla.
To, co následovalo, se zdálo jako zpomalený film. Kabina letěla vzduchem, točila se a zřítila se přímo na opuštěný stánek se střelnicí.
Ale to nejděsivější přišlo až potom.
Když se záchranáři a svědci dostali k troskám kabiny, očekávali to nejhorší.
Ale nenašli nic.
Žádné tělo.
Žádnou krev.
Žádné stopy po pasažérech.
Kabina byla prázdná.
Záznamy kamer? Rozmazané. Nevěrohodné.
Bezpečnostní kamery, které měly snímat každý pohyb, v ten moment zaznamenaly jen šum, digitální poruchu.
Minutu před výpadkem byly vidět tři postavy nastupující do kabiny.
Minutu po pádu – prázdné trosky.
Jako by ti tři lidé nikdy neexistovali.
Zmizeli beze stopy
Lenka a její dva spolužáci byli oficiálně prohlášeni za nezvěstné.
Žádné signály z jejich telefonů.
Žádné transakce na kartách.
Žádný pohyb.
Jako by se vypařili.
Rodiče tvrdí, že dívka cítila „něco divného“ už dny předtím. Prý říkala, že má „divné sny o výškách, kde končí vzduch“.
Nevysvětlitelný návrat…?
A pak, tři týdny po události, v noci někdo zazvonil na zvonek jednoho z domů.
Byl to jeden z chlapců. Bosý, promočený, bez vzpomínek.
Nevěděl, kde byl. Nevěděl, co se stalo.
Neustále opakoval jednu větu:
„Byli jsme… nahoře… ale ne v našem světě…“
Závěr? Žádný.
Úřady případ uzavřely jako „technickou nehodu s nejasnými okolnostmi“.
Ale lidé, kteří tam ten večer byli, říkají něco jiného:
„Ten výkřik nebyl lidský. A to, co následovalo… to nepatřilo do našeho světa.“
Od té doby se na pouti „Vichr 360°“ už nikdy neobjevil.
Ale každý rok, ve stejný den a čas, někdo slyší ten křik znovu…