Na opuštěném nádraží v pohraniční obci Lhota pod Lesem zůstal na lavičce ležet obyčejný černý batoh. Déšť bubnoval na plechovou střechu, vítr si pohrával s papíry u popelnice. Nikde ani živá duše — jen opuštěná čekárna a stará bezpečnostní kamera, která se líně otáčela.

Na první pohled šlo o běžný batoh. Ošoupaný zip, trochu bláta na spodní straně, nenápadný vzhled. Ale uvnitř, pod roztrženou podšívkou, blikalo slabé červené světýlko. Byl to signál, jaký neměl být nikdy znovu aktivován.

Na druhém konci republiky seděl ve svém malém bytě analytik Jan Dvořák. Kdysi pracoval pro vojenskou kontrarozvědku, dnes vedl tichý život a snažil se zapomenout na minulost. Až do chvíle, než se na jeho starém zabezpečeném zařízení objevilo jediné slovo: „Aktivováno“.

Zamrzl.

Tento batoh byl součástí experimentálního programu, který měl být zničen před více než deseti lety. Nikdy neměl zůstat v oběhu. A už vůbec ne s aktivním vysílačem. Jan věděl, co to znamená — někdo ho znovu spustil. A někdo to udělal úmyslně.

Za pár hodin dorazil na místo. Ale batoh byl pryč. Zůstal po něm jen malý kus papíru, zastrčený mezi prkna lavičky. Na něm stálo:

«Zůstáváš dlužen odpověď. Začalo to tady. A tady to taky skončí.»

Od toho dne se podobné signály začaly objevovat po celé zemi. Na opuštěném statku v horách. V tunelu pod městem. V jedné zrušené nemocnici. A vždy jen na pár minut — jako když někdo testuje, co všechno ještě funguje.

Jan věděl, že to není náhoda. Byla to hra, kterou někdo z minulosti znovu rozehrál. A věděl, že se do ní musí vrátit. I kdyby to mělo znamenat, že znovu otevře něco, co mělo zůstat navždy pohřbené.

Protože ten batoh nebyl jen předmětem.

Byl to klíč.

A to, co odemykal, bylo temnější, než si kdy chtěl připustit.