Když Daniel po více než dvaceti letech vystoupil z autobusu na návsi v Horní Louce, nepoznával téměř nic — a zároveň všechno. Stará pumpa u křížku ještě stála, ale už dávno nefungovala. Škola, kde kdysi kreslil křídou na tabuli, byla zavřená. Okna zapečetěná. A uličky… tiché. Ne přirozeně tiché. Podezřele tiché.

Prošel kolem kostela. Dveře byly pootevřené, jakoby ho zvaly dovnitř — ale zevnitř nikdo nevyšel. Když se pokusil pozdravit první ženu, kterou potkal — starou paní s šátkem a nákupní taškou — ani se na něj nepodívala. Jen sklopila oči a tiše, jako ve spěchu, přešla na druhý chodník.

U místní hospody seděli tři starci. Mlčky upíjeli pivo, jakmile se k nim Daniel přiblížil, všichni se zvedli a beze slova odešli.

Začal se ptát sám sebe, jestli udělal chybu. Ale musel se vrátit. Něco ho sem táhlo — snad výčitky, snad zvědavost. Anebo touha pochopit.

Děti, které si hrály před jedním domem, ho nejdřív jen sledovaly. Ale když procházel kolem, jedno z nich najednou sebralo kámen a hodilo po něm. A pak další.

— Běž pryč! zasyčela jedna z dívek. — Nechceme tě tady!

Daniel se zastavil a zůstal stát. Proč? Proč tolik nenávisti?

Otočil se zpět a vydal se k domu svých prarodičů. Dveře vrzly stejně jako kdysi, ale klíč pod rohožkou už tam nebyl. Všiml si, že někdo napsal na dveře křídou slovo:

„Vrah.“

Tehdy si vzpomněl. Na to, co se stalo tu poslední noc před jeho odjezdem. Na křik. Na modřiny. Na to, co nikdo nikdy neměl vědět.

Ale ve vesnici si pamatovali. A nikdy neodpustili.