Eva nebyla špatná matka. Neopomíjela, neubližovala, neodvracela se. Právě naopak — milovala svého syna tak silně, že pro něj obětovala všechno. I pravdu.

Když začaly první stížnosti od sousedů, smála se. „Marek je jen jiný. Citlivý.“ Když ho vyhodili ze školy kvůli „incidentu“, protestovala: „Byl vyprovokován! Kdo ví, co mu řekli?“ Když jí manžel řekl, že už dál nemůže, že se dusí v domě plném lží, zůstala sama.

A pak… pak přišel den, kdy se stalo něco, co už nešlo zamést pod koberec. Něco, co zasáhlo někoho jiného. Něco, co se dostalo do zpráv. A všichni ve vesnici si to šeptali.

„To je ta matka. Ta, co neviděla, nebo nechtěla vidět.“

Eva pochopila, že není vítaná. Ne že by jí někdo řekl „odejdi“. Ne. Stačil pohled pokladní v obchodě, mlčení po mši, prázdné lavice kolem ní. Chladná gesta těch, kteří ji dřív objímali.

Jednoho rána zabalila tašku. Ne kvůli sobě. Ale protože věděla, že Marek nikdy nebude mít šanci, pokud zůstanou. A i kdyby si všichni mysleli, že selhala — ona věděla, že udělala to, co každá matka v zoufalství udělá: chránila.