Ve třídě to vřelo jako obvykle. Kluci od informatického kroužku si mezi sebou házeli poznámky, holky vzadu probíraly TikTok, a učitel už potřetí opakoval pravidla soutěže v programování. Nikdo si nevšímal Aničky. Seděla sama, tiše, s batohem na klíně a pohledem upřeným na prázdný monitor.

„To je ta, co vždycky mlčí,“ zašeptal někdo. „Proč se vůbec hlásila?“

Všichni byli přesvědčeni, že odejde po pěti minutách.

Jenže Anička se nehýbala. Když soutěž odstartovala, bez slova si nasadila sluchátka, zapnula editor a začala psát. Nehledala nic na Googlu. Nepřepisovala z poznámek. Jen psala. Jako by celý kód měla už dávno v hlavě.

Po deseti minutách se v místnosti začalo šeptat. Po patnácti se ostatní soutěžící přestali soustředit na vlastní práci a zírali na její obrazovku.

Ve dvacáté minutě k ní přišel učitel. Naklonil se, zamrkal, a pak pomalu přešel ke komisnímu stolu. Něco jim ukázal na tabletu. Všichni se najednou tvářili úplně jinak.

Ve třicáté minutě Anička zvedla ruku.
„Hotovo.“

Odevzdala plně funkční aplikaci, která nejen splnila zadání, ale navíc obsahovala funkce, které ani nebyly požadovány – samoučící se algoritmus, elegantní rozhraní a dokonalou optimalizaci.

Zbytek soutěžících seděl v tichu. A poprvé od začátku roku… nikdo se nesmál.

Ten den nevyhrála jen cenu. Vyhrála respekt. A navždy změnila způsob, jakým se na ni lidé dívali.