Nikdy jsem nebyla člověk, který by kolem svých narozenin dělal velké scény. Nepotřebuju dárky zabalené ve zlatém papíru ani obrovské oslavy. Ale jednu věc jsem si vždycky přála — vědět, že na mě někdo myslí. Jeden telefonát. Jedna zpráva. Jedno obyčejné „všechno nejlepší“. Až do letošního roku jsem si myslela, že to je samozřejmost.

Ten den začal tiše. Vzbudila jsem se s úsměvem — 30 let. Kulaté číslo, malý vnitřní milník. Podívala jsem se na mobil. Žádná zpráva. Řekla jsem si, že je ještě brzy. Lidé spí, určitě se to během dne změní.

Ale nic se nezměnilo.

Když bylo po poledni a můj telefon zůstal tichý, začal se do mě pomalu vkrádat nepříjemný pocit. Ani máma, která mi volá každý rok v 8:00 ráno, tentokrát nezavolala. Ani moje sestra. Ani přátelé, kolegové, nikdo. Sociální sítě mlčely. Den, který měl být alespoň trošku výjimečný, se proměnil v prázdný šedý stín.

Večer jsem si koupila dortík a zapálila si svíčku sama. Snažila jsem se nedat průchod slzám. Možná mají nějaký důvod, šeptala jsem si. Možná chystají překvapení. Ale když odbila devátá večerní, bylo mi jasné, že nic nepřijde.

Další den jsem se vydala k rodičům. Potřebovala jsem odpovědi. Dveře mi otevřela máma — a ve tváři měla výraz, který jsem u ní snad nikdy neviděla. Smutek. Vinu. A němou prosbu, abych se neptala.

Ale já se zeptala.

Táta seděl v kuchyni, neschopný mi pohlédnout do očí. A pak, jako kdyby protrhl hráz, mi to máma řekla:

— „Tvoje sestra je těhotná. A včera byla na pohotovosti. Měli jsme strach, že o miminko přijde. Všichni jsme byli s ní v nemocnici. Omlouváme se… prostě jsme… zapomněli.“

Zapomněli. To slovo mě udeřilo silněji než jakákoli lež.

Ne že by nemohli. Ne že by neměli jak. Ale prostě — zapomněli. Moje vlastní rodina. Moji nejbližší. Zapomněli, že jsem měla narozeniny, protože byli plně soustředění na jiný život. Život, který ještě ani nezačal.

A já? Já jsem byla nepotřebná, neviditelná. Vedlejší postava v příběhu, který už není můj.

Samozřejmě že jsem měla radost z toho, že moje sestra a dítě budou v pořádku. Samozřejmě že jsem měla pochopení. Ale to neznamená, že to nebolelo. Že to neudělalo hlubokou jizvu. Že mě to nepřinutilo přehodnotit, jaké místo v rodině vlastně mám.

Od té doby si narozeniny připomínám jen sama sobě. Bez očekávání. Bez naděje. Jen tichá připomínka, že někdy nezraňují ti, kteří nás nenávidí — ale ti, kteří nás milují… jen si na nás občas nevzpomenou.