Bylo krásné letní odpoledne. Pláž u Štěrkoviště byla plná lidí — děti stavěly hrady z písku, dospělí se slunili nebo popíjeli limonádu pod slunečníky. Nebe bylo bez mráčku a nikdo netušil, že se ten den promění v něco, o čem se bude mluvit ještě dlouho.
A pak se z ničeho nic objevila ona.
Z lesa nad pláží vyběhla fenka — hubená, špinavá, s rozcuchanou srstí a divokým pohledem. Běžela po písku, štěkala, výla, vrhala se k lidem a okamžitě vzbuzovala paniku. Několik dětí začalo plakat, jedna žena zakřičela:
— „Je vzteklá! Pryč od ní!“
Lidé vstávali, ustupovali, brali děti do náručí. Někdo popadl klacek, jiný telefon, aby zavolal městskou policii. Ve vzduchu se vznášel strach — ale nikdo se nepodíval pořádně. Nikdo si nevšiml, že fenka neútočila. Že ve skutečnosti její štěkot nebyl výhružný, ale zoufalý.
Až na jednoho člověka.
Byla to dívka jménem Klára, 14 let, která místo útěku zůstala stát. Byla tichá, vnímavá, milovala zvířata. A v očích té fenky viděla něco jiného než vzteklinu. Viděla bolest. A prosbu o pomoc.
„Sleduje něco… chce, ať jdeme za ní,“ řekla nahlas. Ale nikdo ji neposlouchal.
Fenka se znovu otočila, odběhla směrem k dunám a pak se zastavila, otočila se a štěkala. Klára ji následovala. A tehdy pravda konečně vyšla najevo.
Za keřem, na polovičně zasypané pěšině, leželo malé tělo.
Dvouleté dítě.
Zavřené oči. Téměř nepohyblivé. Částečně zasypané pískem a suchými větvemi, jakoby ho někdo chtěl skrýt. Fenka ho obíhala, lízala mu tvář, snažila se ho odhrabat.
Klára vykřikla. Přivolala dospělé. Někdo zavolal záchranku.
Dítě bylo živé — jen velmi slabé, dehydratované a podchlazené. Lékaři později uvedli, že kdyby zůstal bez pomoci ještě pár desítek minut, nepřežil by.
A fenka? Seděla opodál, tiše, jako by si konečně mohla oddechnout.
Ukázalo se, že dítě bylo nahlášeno jako pohřešované teprve toho rána. Rodiče ho hledali od brzkého rána, ale oblast pláže nikdo neprohledal — domnívali se, že si hraje u vody. Policie později zjistila, že fenka, kterou všichni považovali za nemocnou, sledovala pach dítěte celé kilometry, pravděpodobně už od lesa, kde bylo ztraceno.
Ačkoli byla zanedbaná a bez obojku, měla čip. Jmenovala se Sára. Před měsícem utekla z jiného města při bouřce. Její původní majitelé byli mezitím dohledáni — a když slyšeli, co udělala, rozhodli se, že ji dají k adopci rodině dítěte, které zachránila.
Dnes má Sára nový domov, nový pelíšek a klid. Ale na pláži u Štěrkoviště zůstala vzpomínka. Malá dřevěná lavička s vyrytým nápisem:
„Tady sedávala hrdinka. Ne vzteklá. Statečná.“
A lidé, kteří tehdy prchali v panice, dnes při vzpomínce na Sáru tiše pokyvují hlavou. Někdy totiž hrdina nepřichází v plášti. Někdy štěká, má zacuchanou srst… a zachrání život.